#

Navigace

Obsah

Historie


Vítejte na internetových stránkách obce Vysoká Libyně. Naše obec se nachází v severním cípu okresu Plzeň - sever a je součástí Kralovického mikroregionu. Důkazem bohatého současného života v naší obci jsou nejenom vynikající výsledky našich sportovců či velká spousta kulturních a sportovních akcí, které se uskutečňují v naší obci, ale zejména vzhled naší obce, který je naší chloubou. A v neposlední řadě jsou to i tyto internetové stránky naší obce.

Obec Vysoká Libyně je také držitelem Modré stuhy za výrazný společenský život. Toto ocenění obec získala v regionální soutěži Vesnice roku 2001 Plzeňského kraje, kdy vynikala v hodnocených oblastech jako je například péče o zeleň, čistota a pořádek v obci, dobrou spolkovou činností, výraznou sportovní aktivitou, péčí o děti a mládež a v neposlední řadě zaujala hodnotící komisi i perfektně vedenou kronikou včetně překladu historické, německy psané části kroniky do češtiny a nejlépe zpracovaným místním programem obnovy venkova. 

 

Vysoká Libyně - z historie
 
            Vesnice Vysoká Libyně leží 5 km severozápadně od města Kralovic, je zároveň samostatnou obcí v okrese Plzeň-sever v Plzeňském kraji s výměrou katastrálního území 12,855 km². Samotná ves se rozprostírá na východním mírném svahu kopcovitého hřebenu, orientovaného od východu k západu, který dosahuje na kótách Džbán a Bukovec 588 a 589 m nadmořské výšky a jenž patří do zeměpisné soustavy Rakovnické pahorkatiny. Střed vesnice s farním kostelem je situován v nadmořské výšce 558 m, a tak pohledově jak ze severu, tak i od východu a jihu vytváří Vysoká Libyně sídelní dominantu Kralovicka.
            Název vesnice je odvozen od osobního jména Lub či Lib, z nichž se v současné češtině dochovalo jméno Luboš či Lubomír, Liběna, Ljuba, Líba, Libor apod. V minulosti se ale užíval i v češtině název Libín, Libiň či Libiná. Přídavné jméno „vysoká“ bylo připojeno k původnímu názvu Libyně, až v 18. století, kdy bylo nutné označit tuto ves pro odlišení od vesnice stejného pojmenování Libyně u Lubence, ležící v údolí Drahonického potoka v nadmořské výšce 390 m. Pro přesnější pojmenování byla pro Vysokou Libyni, v němčině Hochlibin, tedy využita její poloha. Ovšem oficiálně nahradila původní české varianty názvu Libiň, Libýn, Libiná ve spojení s přídavným jménem vysoký či vysoká na Vysokou Libyni až úřední kodifikace z roku 1910 a potvrzená v roce 1921.
            Počátky existence Vysoké Libyně jsou z důvodů nedostatku historických pramenů zastřeny šerem minulosti. Lze se jen domnívat, že její středověká podoba měla snad jisté analogie s nedalekým Potvorovem. Zřejmě zde ve 12. století bylo sídlo jakéhosi drobnějšího šlechtice. V roce 1181 vystupuje v dějinách v souvislosti s plaským klášterem šlechtic jménem Přemil (Přemysl) z Lubyně, který asi byl spřízněn s vladyckým rodem Benedů z Nečtin. Zda má zdejší kostel sv. Blažeje základy položené již v době románské (12. - 13. století) nebo až ve 14. století by mohl napovědět důkladný archeologický průzkum. Více informací o vesnici, sice jen o jejích feudálních vlastnících máme až od poloviny 14. století, kdy již byla majetkem pánů z Gutštejna, kteří náleželi k široce rozvětvenému rodu, jenž se odvozuje od zakladatele tepelského kláštera blahoslaveného Hroznaty. Je historicky doloženo, že bratři Jan, Jetřich a Půta z Gutštejna drželi již roku 1367 Vysokou Libyni a od roku 1372 podávali (hmotně zajišťovali) ku zdejšímu kostelu sv. Blažeje kněze. V letech 1386-1417 vlastnil Vysokou Libyni už Jetřich sám, který přebýval na Vískách u Trnové. Po něm ji zdědil jeho syn Burian, který se usídlil na Bělé. Gutštejnové na počátku husitských válek stáli na straně katolické a dopomohli si tak k velikému majetku. Po Burianově smrti roku 1462 majetek přešel dědictvím na jeho syna také jménem Burian, zvaný Bohatý, který sídlil na Nečtinech a ovládal rozsáhlá území v západních a v severozápadních Čechách (mj. i Rabštejn, Petrohrad, Chýše ad.). Po smrti Buriana Bohatého se vlastníkem Vysoké Libyně stal Jetřich, který měl své sídlo na Gutštejně. Jetřich a jeho bratři zaujímali nepřátelský postoj vůči králi Vladislavovi Jagellonskému a pro své kriminální činy o svůj nahromaděný majetek postupně přišli. Vězněný Jetřich roku 1509 prodal Vysokou Libyni s podacím kostelním a tehdy již pusté vsi Hlubokou (východně od V. Libyně v místě zvaném Hluboký) a Lhotu Jindřichovi z Kolovrat na Krakovci. Po smrti Jindřicha roku 1530 získal díl z otcova majetku zahrnující i Vysokou Libyni syn Albrecht, který roku 1534 přesídlil do Všesulova, kde si vystavěl tvrz. Po Albrechtově smrti roku 1542 zdědil panství všesulovské jeho syn Kryštof Jindřich, který ale přebýval na tvrzi v Šípech, kterou si tam vystavěl. Kryštof Jindřich v letech 1588-1590 nově osadil pusté vsi Lhotu a Zdeslav a z pustých usedlostí ve Vysoké Libyni založil poplužní dvůr. Když roku 1596 zemřel, dědictvím přešel šípský majetek na jeho syny, kteří po nabytí zletilosti se o majetek roku 1611 podělili tak, že Šípy dostal Karel, druhorozený Maxmilián (nejstarší Abund zemřel) se ujal Vysoké Libyně, Zdeslavi a Lhoty. Od této doby lze hovořit o samostatném vysokolibyňském alodiálním (svobodném šlechtickém) statku. Snad zde v této době byla také postavena tvrz. Ve stavovském povstání roku 1618 Maxmilián, který byl v té době vojenským komisařem Žateckého kraje, stál na straně protestantů. Stavům pomohl malou vojenskou posilou osmi muži. Za tento čin byl potrestán k pokutě 600 kop gr., které musel do roku 1629 zaplatit. Protože Vysoká Libyně od nepaměti ležela na dopravní spojnici mezi Plzní a Žatcem, stávala se častou kořistí procházejících rabujících vojsk ať té či oné válčící strany. V květnu roku 1634 zde loupil galasovský pluk a po jejich řádění lehl popelem poplužní dvůr s pivovarem. Jeho opravou a snad i obnovou nebo výstavbou tvrze se Maxmilián zadlužil u Jiřího Zettla z Nejdku, hejtmana petrohradského panství, jemuž za to pak postoupil ve Vysoké Libyni tři spálené dvory (Tuškovský, Šikovský a Šťastných). Hejtman tyto pozemky scelil a na jejich místě dal postavit nový svobodný dvůr, ke kterému pak příslušelo 83 strychů polností.
             Maxmilián Krakovský z Kolovrat odkázal roku 1644 svůj majetek synovci Kryštofu Jaroslavovi Krakovskému na Olešné, který vykonával funkci hejtmana Rakovnického kraje. Když roku 1659 Kryštof Jaroslav z Kolovrat vyhotovil poslední vůli, sepsal v ní majetek, který na Vysoké Libyni vlastnil a předal svým třem synům – Arnoštu Abundovi, Albrechtu Jindřichovi a Maxmiliánu Václavovi. Statek vysokolibyňský se skládal ze vsi s filiálním kostelem sv. Blažeje, poplužního dvora s tvrzí, s pivovarem, sladovnou, sýpkou, cihelnou, ovčínem a se štěpnicí. Ke statku náležely ještě vesnice Lhota s chalupou na Zeleném Dole a Zdeslav. Synové Kryštofa Jaroslava původně vlastnili statek společně. Ale záhy vzniklé neshody mezi sourozenci pomohla vyřešit manželka Albrechta Jindřicha - Anna Eliška z Metychu. Ta odkoupila roku 1661 vlastnické podíly na vysokolibyňském statku od Albrechtových sourozenců a v roce 1663 vykoupila svobodný dvůr Petra Zettla z Nejdku. Když o dva roky později zemřela, odkázala statek svému manželovi Albrechtu Jindřichovi, který byl v té době hejtmanem Rakovnického kraje. Ten roku 1674 za peníze prodaného domu v Kralovicích dal vystavět nový poplužní dvůr na Zeleném Dole, na němž museli pak robotovat poddaní ze Lhoty a pak i poddaní z nově osazené vesnice Kůzová (Heinrichsdorf), kterou dal vysadit v letech 1695-1697. Albrecht Jindřich ve snaze oživit hospodaření statku zdevastovaného za třicetileté války vyžadoval na poddaných plnění neúměrně vysokých povinností, které zakotvil roku 1668 do nově vypracovaného urbáře. V té době zřejmě také dokončoval výstavbu raně barokního zámku. Kvůli povinnému plnění vysokých plateb a ospů uvalených na poddané projevovali tito často se svou životní situací nespokojenost. Vysokolibyňští poddaní se také společně s plaskými zúčastnili rebelie v roce 1680, vedené dřeveckým rychtářem Jiřím Radimem. Po její porážce u Blatna byli zajatí vůdcové rebelie přivedeni na Vysokou Libyni a zde v zámku uvězněni a vyslýcháni a odtud pak odvedeni do rakovnického vězení.
            V roce 1700 Albrecht Jindřich Krakovský z Kolovrat prodal vysokolibyňský statek Karlu Maxmiliánovi Příchovskému na Libočanech, hejtmanu Žateckého kraje. Hospodářské aktivity tohoto šlechtice byly na zdejším statku poměrně významné, mj. v letech 1720 a 1722 založil u Zdeslavi a u Kůzové dva nové poplužní dvory. Po jeho smrti roku 1722 jeho dědici - manželka Ludmila a od roku 1728 pak šest jeho synů, kteří sloužili v císařské armádě, statek zadlužili. Proto roku 1731 statek Vysoká Libyně (poprvé takto nazván) prodali hraběti Jiřímu Olivierovi Wallisovi na Kolešovicích. Roku 1744 zdědil statek jeho syn Štěpán, do jehož plnoletosti roku 1760 spravoval statek poručník Václav Ignác Haymerle. O stavu statku v roce 1756 podává informace tehdy vypracovaný tereziánský katastr. Vrchnostenské hospodářství bylo soustředěno hlavně na poplužních dvorech ve Vysoké Libyni, na Zeleném Dole, ve Zdeslavi a v Kůzové, zahrnovalo celkem 1562 strychů (cca 3,5 strychu = l ha) a 1 věrtel (4 věrtele = 1 strych) polností, lada a pastviny zaujímaly 90 strychů, z luk vrchnost sklízela 261 a půl vozu sena, lesy a porostliny zaujímaly pozemky o 1619 stryších. Pivovar ve Vysoké Libyni vyráběl ročně 196 sudů piva. Vrchnost provozovala 3 hospody, a to ve Vysoké Libyni, Lhotě a Zdeslavi, pekárnu, vinopalnu a draslárnu na Zeleném Dole, ovčín ve Zdeslavi a kovárnu ve Vysoké Libyni. Dále pronajímala panské mlýny ve Vysoké Libyni a ve Zdeslavi. Panské režijní hospodářství zahrnovalo i rybníky, a to vysokolibyňský velký, prostřední a malý, zdeslavský velký a malý a pilský a mlýnský. Jen k vysokolibyňskému dvoru příslušelo 372 strychů polí, 8 strychů pastvin, luk na 35 vozů sena, 1419 strychů lesů. Štěpán Wallis vlastnil statek až do své smrti roku 1828. V době jeho dlouholetého působení proběhlo několik změn v organizaci statku. Především ale roku 1779 dal v Kůzové zrušit poplužní dvůr a pozemky rozdělil mezi 17 osadníků. Kůzovou přejmenoval na Wallisdorf a nově vzniklou osadu pojmenoval na Neu-Wallisdorf, v češtině ale byla nazývána Novou Vsí, jak ostatně zní i současný název. V roce 1780 ve Vysoké Libyni vyhořel pivovar, který už ale Štěpán Wallis neobnovil. Pivem zásoboval vysokolibyňský statek z pivovaru v Petrovicích. Ve Vysoké Libyni byl při dvoře zřízen ovčín a východně od vsi fungovala vrchnostenská cihelna. Po Štěpánovi byl vlastníkem statku jeho syn Rudolf a po jeho smrti přešel statek roku 1838 na jeho syna Bedřicha. Po Bedřichovi zůstalo sedm jeho synů a ti si zděděný majetek rozdělili roku 1873. Statku na Vysoké Libyni se ujal Bedřich a Kolešovice převzal Karel. Oba jmenovaní majitelé těchto dvou částí dědictví vytvořili společnou firmu se sídlem v Kolešovicích, avšak jejich společné hospodaření bylo nevalné a roku 1881 na ni Krajský soud v Mostě vyhlásil konkurs a v exekuční dražbě v roce 1883 vysokolibyňský statek koupil Antonín Kreissl, který jej o patnáct let později prodal rakouskému průmyslníkovi Theodoru Dreherovi, po němž jej roku 1914 zdědil jeho syn Antonín Eugen Dreher. V pozemkové reformě, která se prováděla po roce 1920, byl velkostatek zabrán a rozparcelován. V přídělovém řízení v roce 1925 část z původních 215 ha půdy vysokolibyňského statku byl vytvořen zbytkový statek s bývalým poplužním dvorem o výměře 129 ha půdy, který koupil Jaroslav Koula. Ten jej držel do německého záboru pohraničí v roce 1938 a krátce po válce do roku 1948, kdy byl při revizi pozemkové reformy zabrán a dále rozparcelován. Pak byl dvůr i s příslušnými pozemky obhospodařován místním jednotným zemědělským družstvem. Po roce 1991 byl zbytkový statek restituován vnukovi prvorepublikového přídělce Františku Jankovi, který tu v současné době hospodaří.     
            Součástí vysokolibyňského statku byl také zámek. Dosud není známo, zda jeho předchůdcem byla roku 1659 zmiňovaná tvrz či tvrzí byl již nazýván tehdy postavený zámek, který v dalších letech doznal několik změn, nebo zda byla původní tvrz mezi roky 1665-1680 přestavěna na zámek. V případě námi známého zámku šlo totiž o raně barokní patrovou budovu s valbovou střechou. Její podoba je současníkům známá z vyobrazení a fotografií z 20. století, jak vypadala od posledních úprav na konci 19. století, kdy měla nevýraznou fasádu členěnou obdélnými okny s rámováním. Jižně a západně od zámku se rozprostírala poměrně rozsáhlá zahrada a park a za nimi jihozápadně se rozprostíral poplužní dvůr. Zámek v minulosti sloužil jako obydlí majitele a pro potřeby administrativy vrchnostenské hospodářské správy statku. V letech 1926-1938 a 1945-1950 zde bydlel majitel zbytkového statku Jaroslav Koula. Po válce byl zámek využíván jako sídlo JZD, MNV a pošty. Značně zchátralý byl roku 1988 rozbourán. Na jeho místě dnes stojí obecní úřad.
            Význam Vysoké Libyně spočíval také v tom, že již od středověku, respektive od druhé poloviny 14. století, stál zde kostel sv. Blažeje a při něm fungovala duchovní správa. Svým umístěním v centru vesnice na mírném návrší tvoří dominantu vesnice. Poblíž kostela muselo stát obydlí místního kněze, tedy vesnická fara. Od 15. století byla fara opuštěná a kostel zřejmě zchátral. Na přelomu 16. a 17. století jej dal Abund z Kolovrat přestavět ve slohu pozdní gotiky (zachovány portály a ostění některých oken). Snad zde byla při kostele zřízena jakási farní škola. V té době zde působil luteránský kněz, který byl ale po roce 1621 vypuzen. V následujících letech zřejmě zanikla i zdejší škola. Po třicetileté válce se kostel nacházel v žalostném stavu, značně poškozený jej dala vrchnost opravit a po jeho obnovení jej spravovali plaští řeholníci, kteří byli zároveň administrátory v Žebnici a v Potvorově nebo později faráři v Potvorově či Kralovicích. Bohoslužby zde konali v obou zemských jazycích – v češtině i němčině. V roce 1752 ke kostelu náleželo 40 strychů polností (asi 12 ha), luk na 6 vozů sena a 30 železných krav. Tehdy administrátor přiznal, že z desátků dostává ročně 11 strychů (též dutá míra, 1 strych = 93,6 litru) žita, 9 strychů ječmene, ze štoly (poplatky za svatby, pohřby a křty) 10 zlatých. Štěpán Wallis jako patron zdejšího kostela se postaral i o duchovní správu. V roce 1759 povýšil zdejší administraturu na samostatnou faru a hmotně zabezpečil faráře 8 sudy piva a 25 sáhy palivového dřeva ročně. Zřejmě v té době také dal postavit nové či přestavět starší obydlí pro potřeby místní fary, jejíž objekt prošel ještě v polovině 19. století významnou přestavbou, dosud má z té doby klasicistní fasádu. Rovněž na objektu kostela probíhaly několikráte v průběhu 18. – 20. století různé úpravy a rekonstrukce, v roce 1899 byl v jeho okolí zrušen místní hřbitov a nový postaven za vsí.  Farnost ve Vysoké Libyni, která původně zahrnovala vesnice náležející k vysokolibyňskému statku, po roce 1786 již jen Vysokou Libyni a Lhotu se Zeleným Dolem, náležela až do roku 1953 do Rakovnického vikariátu (pouze v letech 1938-1945 do Žlutického vikariátu), v letech 1953-1961 byla začleněna do Plaského vikariátu, v červenci 1961 se dostala do vikariátu Plzeň-sever v Pražské arcidiecézi. V roce 1992 byl vikariát Plzeň-sever převeden do nově zřízené Plzeňské diecéze a později plzeňský biskup farnost zrušil a inkorporoval do farnosti kralovické, neboť již od roku 1947 ji administroval farář z Kralovic. 
            Rok po zřízení farního úřadu byla zřízena ve vsi také farní škola. Navštěvovaly ji kromě místních též děti ze Lhoty, Zeleného Dolu a do roku 1786 ještě ze Zdeslavi. Podobně jako v kostele, tak i ve škole se dorozumívacím jazykem stala výhradně němčina. Jednotřídní farní a od roku 1870 obecná škola s vyučovacím jazykem německým byla v roce 1876 rozšířena na dvoutřídní. Druhá třída byla umístěna až do výstavby nové školní budovy v roce 1903 v domku čp. 33 (u Dürschmidtů). Původní škola stála na místě nově postavené školní budovy (dnešní hostinec). Novostavbu financoval německý Školní spolek ve Vídni. Po vzniku Československé republiky byla roku 1920 německá obecná škola zredukována na jednotřídní a druhou třídu ve škole dostala do užívání nově založená česká menšinová škola, podporovaná Národní jednotou pošumavskou a Národní jednotou severočeskou. Český živel na Vysoké Libyni a v okolí značně posiloval příchod českých rodin v době provádění pozemkové reformy. Byly to rodiny přídělců a zaměstnanců zbytkových statků nejen v místě, ale i v Zeleném Dole a ve vzdálenějších Olšanech (obec Sedlec). V roce 1927 byla v domě čp. 60 (u Pěnkavů) založena česká mateřská škola. Protože do zdejších škol docházely děti také z Olšan, bylo nutné českou obecnou školu rozšířit. V roce 1930 proto přibyla druhá třída, která dostala prostory k výuce v domě čp. 71 (u Vicendů). Za podpory České školské matice byla v letech 1936-1938 postavena ve východní části obce nová školní budova. Česká škola ji používala pouhý měsíc. V říjnu 1938 při záboru pohraničí Německem musela budovu opustit a přestěhovat se do Kralovic a tím vlastně zanikla. Do nové školní budovy se pak nastěhovala škola německá, která zde setrvala až do konce války v roce 1945, kdy byly všechny německé instituce v Československu zrušeny. Za války stará školní budova sloužila k různým účelům, také jako zajatecký tábor, ubytovna utečenců apod. Po válce místní národní výbor objekt předělal na hostinec s tanečním sálem a toto využití má objekt i v současnosti. V nové školní budově hned po osvobození zahájila výuku česká obecná škola, která zde jako první stupeň základního vzdělávání fungovala až do roku 1963, kdy byla pro nedostatek místní školní mládeže zrušena a děti převedeny do nedalekých Kralovic. Patnáct let byla škola nevyužita a až roku 1978 zde JZD „9. květen“ Bílov zřídilo mateřskou školu pro děti svých zaměstnanců. Mateřská škola byla zrušena roku 1993.               
            O podobě vesnice do poloviny 17. století je známo jen to, co je uvedeno v souvislosti s existencí kostela, poplužního dvora a statku. Jak se vytvářela zástavba vesnice s ulicovitou návsí tvaru položeného a obráceného písmene L, která sleduje silnici procházející jejím středem od východu od Kralovic a jež u kostela se stáčí a směřuje na sever na Jesenici. Západní stranu návsi uzavírala zástavba významných staveb ve vsi, a to zámek s poplužním dvorem, panský hostinec, kostel, fara a škola. Na severní a jižní straně návsi stála pak obytná stavení rolníků. První konkrétnější podobu vesnice můžeme dovodit ze záznamů Berní ruly z roku 1654. Ve Vysoké Libyni bylo 15 poddanských gruntů, z nichž dva byly toho času pusté, 4 chalupy a svobodný dvůr Petra Zettla. Z té doby máme také k dispozici první jména obyvatel Vysoké Libyně, a to v soupise poddaných podle víry z roku 1651. V seznamu jsou uvedeni všichni poddaní i ostatní svobodní již jako katolíci, celkem 186 lidí starších 10 let, z toho 170 poddaných a 16 svobodných (nepoddaných). Z jejich jmen lze vyvozovat, že vesnice byla již jazykově smíšená; jména a příjmení části osedlých je uváděná v německé podobě a části v podobě české. V uvedeném seznamu je zaznamenáno, že ve vsi žil jeden kovář a pivo zde točil místní krčmář.
            V polovině 18. století, jak uvádí tereziánský katastr (1756), bylo na Vysoké Libyni 22 hospodářů, z nichž 15 drželo orných polí o výměře 30-60 strychů (sedláci) a 7 jen s výměrou 5-15 strychů (domkáři). Celkem obhospodařovali 699 strychů polí, 16 strychů a 2 věrtele pastvin, lesů 28 strychů a louky na 98 vozů sena. Robotní povinnosti vůči vrchnosti museli zdejší hospodáři odpracovat na dvorech ve Vysoké Libyni nebo na Zeleném Dole. Patnácti sedlákům byla robota stanovena na 3 dny v týdnu s koňským dvojspřežím. Z nich pak 6 největších mělo ještě povinnost ruční roboty 52 dnů v roce. Sedm domkářů mělo za povinnost chodit na ruční robotu 3 dny v týdnu. Ve vsi žili v podruží 1 truhlář, 1 krejčí a 1 tesař. V panské kovárně bydlel kovář, v panské hospodě šenkýř a řezník, v panském pivovaru sládek a v panských chalupách bednář, krejčí, pekař a švec. V obecní pastušce přebýval obecní pastýř. Ve vsi byla také židovská rodina, která obchodovala s plátnem a provozovala zde vinopalnu a flusárnu (výrobna potaše).
            Do poloviny 19. století se podoba vesnice poněkud změnila. Přibylo obytných domů i obyvatel. Tehdy (roku 1843) na Vysoké Libyni obývalo 68 domů 409 obyvatel, v uvedených počtech je zahrnuto 7 židovských rodin. V té době už zde cihelna a dávno už ani pivovar nefungovaly. Ve vsi, která byla na velmi důležité cestě spojující Plzeň se Žatcem a Saskem, se usadilo několik řemeslníků. Z jazykového hlediska byla ves již zcela německy mluvící. V roce 1841 byl pro Vysokou Libyni vypracován stabilní katastr, jenž definitivně vymezil území katastrální obce o výměře 12,86 km². Katastr zahrnoval kromě vlastní vsi s okolními polnostmi též celé vrchnostenské polesí Zelený Důl s lesovnou a Prokopský mlýn na Hradeckém potoce.
            Zrušením poddanství v roce 1848 ztratila vrchnost bezprostřední vliv na výkon státní správy a samosprávy. Sice vrchnost tuto správu vykonávala včetně správy obcí až do konce roku 1849. S účinností od prvního ledna roku 1850 ji převzaly nově zřízené prvoinstanční úřady politické správy a obecní samospráva. Základem samosprávy byly místní neboli politické obce. Místní obec Vysoká Libyně zahrnovala pouze stejnojmennou katastrální obec včetně přidělených míst Zeleného Dolu a Prokopského mlýna. Obec byla spravována volenými orgány: občany voleným obecním výborem (v roce 1919 přejmenován na obecní zastupitelstvo) a jím voleným obecním představenstvem (od roku 1919 označovaným jako obecní rada). V čele místní obce stál obecní představený (častěji nazývaným starosta, německy Bürgermeister), který byl rovněž volený obecním výborem jako člen obecního představenstva. Administrativním orgánem obce se stal obecní úřad. Tak se v roce 1850 dostala politická obec Vysoká Libyně do nových správních struktur. Dosavadní Rakovnický kraj, kam před rokem 1850 náležela, byl zrušen.  Nově byla začleněna do kraje Chebského, podkrají Žateckého, soudního kraje Most a v jeho rámci do soudního okresu Jesenice. Politická obec Vysoká Libyně byla jednou z nejjižnějších obcí jesenického soudního okresu a žateckého podkrajského hejtmanství. Sousední obce Bílov a Hradecko patřily do soudního i politického okresu Kralovice.  V roce 1855 byla okresní správa politická sloučena s okresními soudy a nově vyčleněn z Chebského kraje kraj Žatecký, pak měla Vysoká Libyně okresní správu v Jesenici, krajskou politickou správu v Žatci a Krajský soud v Mostě. Při zřízení okresního hejtmanství v Podbořanech v roce 1868 byla začleněna do tohoto politického okresu. Součástí soudního okresu Jesenice a politického okresu Podbořany byla Vysoká Libyně až do roku 1949.
            O fungování obecní samosprávy po roce 1850 a o životě v obci máme jen několik kusých zpráv. Obec měla nadále zemědělský charakter, tuto skutečnost podporoval i zdejší velkostatek. Avšak průmyslový rozvoj bližších i vzdálenějších lokalit se odrážel i ve vývoji zdejší obce. V letech 1856-1857 byla stará zemská cesta procházející vsí předělána na moderní „erární“ silnici spojující Plzeň s Žatcem, Mostem a Ústím nad Labem. V té době žilo v obci v 70 domech 490 obyvatel. Mezi roky 1859-1864 postihlo ves 5 rozsáhlých požárů. Roku 1859 shořely 4 domy s hospodářským příslušenstvím. Následující rok (1860) zachvátil požár 25 domů včetně jejich hospodářského zázemí a další rok (1861) to byla 2 hospodářství s obytnými domy. V dalším roce (1862) lehlo popelem 6 stodol a o dva roky později (1864) shořely ještě 2 stodoly. Obnova vyhořelých usedlostí výrazně proměnila vzhled obce. K výstavbě nových domů a hospodářských objektů se už vesměs používalo kamene a cihel, a tak nové zděné stavby nahradily starší dřevěné roubenky či poloroubenky. Nově vybudovaná státní silnice měla vliv i na rozvoj místních řemesel a živností a vůbec na celkový život v obci. Od roku 1850 došlo sice k úbytku obyvatelstva z původních 490 na 347 v roce 1910, počet domů se ale zvýšil z původních 70 na74. Roku 1880 si zařídil na Vysoké Libyni Julius Löwy malou likérku, v níž vyráběl údajně až 500 hl alkoholického nápoje ročně. Roku 1900 byl ve Vysoké Libyni zřízen poštovní úřad, který sídlil v domě Aloise Langa. Před první světovou válkou se v obci začíná rozvíjet také spolkový život. V souvislosti s výstavbou nové školní budovy, financované Německým školním spolkem ve Vídni, vznikla roku 1903 místní organizace Svazu Němců v Čechách s 33 členy. V roce 1904 byl založen 30 členy místní sbor dobrovolných hasičů, roku 1908 svaz německých rolníků o 26 členech. Z předválečného období je znám pouze jeden starosta obce, a to z počátku 20. století zemědělec Josef Mayer. Za první světové války narukovalo do rakousko-uherské armády 27 vysokolibyňských mladých mužů, z nichž 10 se domů nevrátilo, padlo na frontě nebo zemřelo na následky zranění. V roce 1915 do Vysoké Libyně přišlo 5 rodin haličských židů. Dostali se sem jako váleční utečenci a zde pobývali až do konce války.  
            Po první světové válce se život obce rychle obnovoval. Starostou obce byl roku 1919 zvolen rolník a truhlář Josef Benesch z čp. 8. Politická aktivita v obci po první světové válce se projevila v ustavení dvou německých politických spolků, a to sociálně demokratické organizace (21 členů) a Svazu rolníků (18 členů). Česká menšina zde založila 18 členný místní odbor Národní jednoty pošumavské. Kromě zemědělců a zaměstnanců velkostatku žilo ve Vysoké Libyni 20 živnostníků – 3 truhláři, 1 kovář, 1 kolář, 1 řezník, 3 obuvníci, 2 dámské krejčové, 2 obchodníci se smíšeným zbožím, 3 podomní obchodnice, 1 obchodník se selaty, 1 obchodník s lahvovým pivem a 2 hostinští. V roce 1921 bylo přihlášeno v obci ve 72 domech 378 obyvatel. V té době, kdy se začíná provádět první pozemková reforma, v místě posiluje český živel. V roce 1923 už tu žilo „jen“ 272 Němců a 92 Čechů. Při dalších volbách roku 1923 byl starostou obce zvolen rolník Karl Kaderschafka, který vykonával tuto funkci až do záboru pohraničí v roce 1938. První pozemková reforma se dotkla bezprostředně i života v obci. Kromě změny týkající se nově vytvořeného zbytkového statku z rozparcelovaného velkostatku v roce 1925 získalo 67 přídělců 73 ha půdy. Z nich bylo 23 přímo z Vysoké Libyně, ti získali celkem 46 ha půdy; ostatní přídělci byli z okolních vesnic. V rámci pozemkové reformy si téhož roku zakoupili usedlost čp. 9 Václav Cepek z Potvorova a usedlost čp. 60 Jaroslav Pěnkava z Kožlan. O čtyři roky později se na Vysoké Libyni usadila rodina Václava Vicendy z Přehořova, která si koupila od Theodora Höniga dům čp. 70. Život na Vysoké Libyni ve 30. letech přinesl několik významných změn. Při sčítání lidu v roce 1930 se k české národnosti přihlásilo 125 občanů a k německé 219. Padlým z 1. světové války dala obec postavit na návsi roku 1932 pomník (byl zničen po druhé světové válce). Místní hasiči si zakoupili v dalším roce novou motorovou stříkačku zn. Opel. Téhož roku (1933) v lokalitě zvané V Čuchu začalo město Kralovice s výstavbou vodovodu, který měl vyřešit problémy zásobování města vodou. Ještě před záborem v roce 1938 byla zahájena elektrifikace obce, takže v následujícím roce měla již Vysoká Libyně elektřinu.
            Občasné neshody mezi českou menšinou a německou většinou se stupňovaly zejména po nástupu Hitlera k moci a zesílením nacistické propagandy, jíž postupně podlehli i mnozí občané ve Vysoké Libyni. Rozpory mezi Čechy a Němci neukončilo ani podepsání Mnichovské dohody 29. září 1938, na jejímž základě muselo Československo postoupit pohraniční oblasti obydlené německy mluvícím obyvatelstvem Velkoněmecké říši. Vysokou Libyni zabral wehrmacht 12. října 1938. Do toho data se museli odtud vystěhovat majitel zbytkového statku, česká škola a všichni Češi. Většinou našli dočasný domov v blízkých Kralovicích či jejich okolí. Záhy německá moc jmenovala novým starostou obce Franze Schmieda a za místního komisaře NSDAP sem německá správa dosadila Franze Laurera. Vysoká Libyně se tak stala součástí Velkoněmecké říše, říšské župy Sudety (Sudetengau), obvodu vládního prezidenta (Regierungsbezirk) Cheb se sídlem v Karlových Varech a územního obvodu úřadu landráta (Landrat) v Podbořanech.
            Hned po skončení druhé světové války se řada českých občanů vrátila do Vysoké Libyně. Zde již 9. května 1945 sestavila skupina českých občanů místní správní komisi, jež nahrazovala místní národní výbor a které předsedal Josef Lehečka. Podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. byli obyvatelé německé národnosti zbaveni československého státního občanství a podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. jim byl konfiskován majetek. V následujícím roce ti, kdo neprokázali, že bojovali za zachování celistvosti Československa, nebo ti, jejichž rodina byla národnostně smíšená, byli na jaře 1946 soustředěni do středisek a odsunuti do Německa. Konfiskovaný majetek dostalo 45 přídělců. Šlo o několik rodin, které na Vysoké Libyni bydleli před válkou, dále dvě rodiny volyňských Čechů a další dosídlenci, kteří sem přišli většinou z Kralovicka, Rakovnicka či Plzeňska. Přídělcem se staly také státní lesy, kterým bylo přiděleno 643 ha lesa, obec s 22 ha půdy, fara s 1 ha a tělocvičná jednota Sokol s necelými 2 ha pozemků.  
            Ani v poválečném vývoji neztratila Vysoká Libyně charakter zemědělské obce, i když již řada obyvatel dojížděla za prací do nedalekých Kralovic. Při správní reorganizaci v roce 1949 se stala součástí Plzeňského kraje a okresu Plasy a při reorganizaci v roce 1960 byla začleněna Západočeského kraje a okresu Plzeň-sever, kam náleží do současnosti. Za posledních 65 let prodělala zajímavý demografický vývoj. V roce 1950 zde žilo 223 obyvatel, v dalších letech jejich počet stále klesal až do 80. let 20. století, kdy zde žilo pouhých 153 obyvatel. V následujících letech po výstavbě bytovek se počet obyvatelstva neustále navyšuje a v současné době zde bydlí 257 obyvatel, tedy nejvíce za celé poválečné období.
            Jednotné zemědělské družstvo založili místní rolníci již v roce 1949. Prvním předsedou se stal Josef Král z čp. 29 a od roku 1953 až po jeho integraci do JZD „9. květen“ se sídlem v Bílově v roce 1974 jej vedl Jaromír Cepek, který byl pak předsedou integrovaného JZD až do roku 1982. Při transformaci družstev v roce 1992 bylo pak z JZD  vytvořeno Zemědělské družstvo Bílov, další transformací zemědělského družstevnictví v roce 1996 bylo založeno Zemědělské obchodní družstvo Bílov a z něho pak roku 2004 vznikla Bílovská zemědělská a. s., která obhospodařuje pozemky členů družstva.
            Podle provedené integrace družstev byla roku 1975 provedena také integrace místních národních výborů v Trojanech, Bukovině, Potvorově, Sedlci a ve Vysoké Libyni do MNV Bílov, avšak po deseti letech při rozsáhlé integraci národních výborů se Vysoká Libyně spolu s dalšími vesnicemi, spravované dosud MNV Bílov, stala součástí města Kralovic. Po roce 1990 požádali místní občané o provedení deintegrace od města Kralovic. Statut samostatné obce byl přiznán Vysoké Libyni roku 1993. Úspěchem osamostatněné obce bylo v roce 2001 její ocenění „Modrou stuhou za výrazný společenský život“ v regionální soutěži „Vesnice roku“ Plzeňského kraje.
            Současný život v obci významně ovlivňují i místní spolky. Tradiční činnost vyvíjí místní sbor dobrovolných hasičů, který zde funguje už více jak sto let od roku 1904. Tělocvičná jednota Sokol, založená na Vysoké Libyni v roce 1948, po léta garantovala sportovní činnost fotbalového oddílu a v posledních dvaceti letech (od roku 1988) též zaštiťuje aktivity dvou oddílů stolního tenisu. Nejmladším místním spolkem je jezdecký klub, založený roku 2004, který se věnuje organizování sportovní činnosti v oblasti jezdeckého sportu.  
                                                                                                                                   Petr HUBKA